Žitava mě během několika hodin nadchla, a tak zde rozhodně nevystřílím všechen svůj prach. Dnes se zaměříme na bezprostřední centrum města.
Nejprve si musíme rozmyslet dopravu. Pomineme-li nákupní autobusy, nabízí se cesta autem (ale i na kole, neboť Žitavou prochází významná cyklostezka směřující dále na sever) či vlakem. Autem je z České Lípy asi nejvýhodnější jet přes Hrádek nad Nisou, vjet do Polska a na jeho území odbočit vlevo na hraniční přechod Zittau - Sud. Celá trasa by neměla o mnoho přesahovat padesát kilometrů.
Vydáme-li se do Německa vlakem, můžeme cestovat následujícími trasami: 1) Přes Jedlovou a Rybniště, 2) přes Liberec. Cesta pak trvá od hodiny a půl po tři hodiny, záleží na spojení.
V Žitavě si Čech může z mnoha důvodů připadat jako doma. Stačí připomenout historii, do níž se výrazně zapsal Přemysl Otakar II, který Zittau povýšil na město v roce 1255. Svůj sídelní dvůr zde měl i král Karel IV. Od Čech se Žitava formálně oddělila až na začátku 15. století, aby pak o dvě století později přijala početnou skupinu pobělohorských exulantů.
I úzké uličky působí tak nějak česky. Zarazí čistota v nich, tady je vidět, že jsme do Evropské unie vstoupili o deset let později, navíc do nás nikdo nenacpe miliardy marek. Asi nemá cenu dopodrobna popisovat trasu do centra. Všude je množství cedulí s hlavními turistickými cíli, přehledný je i systém městské hromadné dopravy, která má terminál u hlavního vlakového nádraží (přijedeme-li vlakem, šetřme, pěšky je centrum kousek, navíc se můžeme vyfotit u reliéfu lva, který byl součástí městské brány, či u netradiční budovy policie - Wantinghausu).
Chceme-li mít Žitavu jako na dlani, vstupme do kostela svatého Jana (Johanniskirche) a po prohlídce jeho skromného interiéru vyšplhejme po schodech na věž. Za jedno euro, navíc dostaneme výklad od velmi dobře česky mluvícího našince, který nám vnutí dalekohled či aspoň divadelní kukátko (to podle toho, kolik lidí mělo stejný nápad jako my).
Nyní si můžeme všechny zbývající památky prohlédnout z ptačí perspektivy. Snad nejvíce zaujme radnice. Ta byla obnovena v roce 1845 (po obrovském požáru, jež Žitavu roku 1757 málem vymazal z mapy). Dále řada kostelů - bližší kostel sv. Kříže (Kreuzkirche) s klášterem a vzdálenější sv. Marie (Marienkirche). Pozornost přitahují i řady zrekonstruovaných domů sloužících jako obytné domy, restaurace, hotely či banky. Vše v takřka jednotném stylu. Na rozdíl od českých měst periferii Žitavy nepostihla paneláková výstavba.
Pohlédneme-li dále, můžeme jihovýchodním směrem spatřit Kurort Oybin a za ním Hvozd, jehož část je již v Čechách. Paradoxy uvidíme na severovýchodě - na německé straně několik větrných elektráren, na straně polské hnědouhelné doly a u nich několik chladicích věží elektrárny tepelné.
Za radnicí objevíme informační centrum, kde se při šťastné konstelaci hvězd dá opět domluvit češtinou a dozvědět se tak více o dalších pamětihodnostech. Třeba o české hospodě v baště opevnění (Karl Liebknecht Ring - po modré značce). Nabízí nejen česká jídla a plzeňské pivo, ale pokouší se lákat i Čechy na příznivější ceny.
Hned za restaurací je další atraktivita - květinové hodiny (Blumenuhr). Fungují již od roku 1907 a třikrát ročně jsou přesazovány. Nyní jsou tvořeny několika tisíci macešek.
Chcete-li zvědět o Žitavě více, doporučuji následující oficiální stránky, kde je možné v anglickém a německém jazyce načerpat další informace. Jeden z následujících tipů bych také rád věnoval žitavské zoologické zahradě - kdo nevydrží, může se pro změnu podívat sem.