Vy jste byl ředitel muzea, manželka archivu. To musela být takřka ideální kombinace - pro práci. Co ale soukromý život? Byli jste schopní bavit se i o jiných tématech?
Skutečnost, že jsme se s manželkou seznámili při studiu na filosofické fakultě, považuji za nevšední dar osudu, neboť to společné studium nám vydrželo po celý život , a jak doufám, obohatilo jak společně připravovanými výstavami, tak více či méně společně zpracovanými regionálními publikacemi i obyvatelstvo Českolipska. Předěl mezi prací a volným časem nebyl u nás nikdy ostrý. Bylo-li třeba dodržet termín, zvláště v prvních letech, kdy jsme ve svých institucích byli jedinými odbornými pracovníky, pracovalo se bez ohledu na to, zda byl den nebo noc, všední den nebo neděle. Ale i později byly veškeré práce při sepisování publikací prováděny po večerech a nedělích. Nikterak nám to nevadilo, protože jsme naštěstí měli svou práci jako svého koníčka. Tím vším ovšem není řečeno, že bychom neměli další zájmy. I ty byly vesměs společné. Vždy jsme rádi poslouchali vážnou hudbu všech předchozích staletí od gregoriánského chorálu až po některé skladatele první poloviny 20.století, měli jsme shodné názory na pro nás nepostradatelné výtvarné umění, rádi jsme v mezích možností cestovali za poznáváním nejrůznějších kulturních památek, takže vždy bylo dost témat, o nichž jsme se mohli bavit.
Profesně jste toho stihl opravdu hodně. Zajímalo by mě, co jste nestihl.
Šíře regionální historické problematiky je nesmírná a řada publikací, které jsem sám nebo ve spolupráci s manželkou sepsal, je jen částí toho, co by stálo ještě za zpracování. Na některých dalších tématech jsem začal už pracovat, ale přílišné zaneprázdnění dalšími úkoly mi neumožnilo je dokončit a pro věk a horšící se zdravotní stav to již nestihnu. Některé záměry nemohly pak být splněny pro nepochopení představitelů ONV, kteří rozhodovali o přidělení či nepřidělení finančních prostředků. Velice mě např. mrzí, že z takového důvodu nemohl být realizován můj záměr doplnit Víseckou rychtu v Kravařích transferem tří již vybraných hospodářských objektů (stodoly, špejcharu a výměnku) v ucelenou usedlost, jak by si to tato významná památka severočeské lidové architektury zasloužila.
Vlastně jsem se zapomněl zeptat, jestli jste původem z Českolipska.
Původem z Českolipska nejsem. Narodil jsem se v Trnavě na Slovensku, kam byl po první světové válce můj otec poslán jako železniční úředník v akci pomoci Slovensku. Po vzniku Slovenského štátu jsme se museli odstěhovat do tehdejšího protektorátu do Nymburka. V květnu 1945 prvním obsazovacím vlakem odjel otec podle dislokace, připravené již v ilegalitě, do osvobozeného pohraničí do České Lípy. V létě jsme se sem přestěhovali, a tak jsem se stal Českolipákem, a v průběhu dalších let, když jsem se seznamoval s bohatou historií Českolipska a jeho krásami, i českolipským lokálním patriotem.
Víte o zdejší historii možná více než zbytek České Lípy dohromady, navíc jste i mnohé zažil. Jak s odstupem let nahlížíte na odsun německého obyvatelstva ze Sudet? Nebyla chyba připravit se o obyvatelstvo, které zde mělo své kořeny, a nahradit ho několika generacemi náplav? Jakou jsem koneckonců i já.
Jako historik i jako pamětník pokládám dosti módní odsuzování odsunu za projev neznalosti historie, nechápání historických souvislostí a za nehistorické přenášení postojů z roku 2007 do roku 1945. Mezi Němci mám dnes řadu dobrých přátel, jsem též čestným členem saského spolku pro lidovou architekturu, po léta s německými kolegy spolupracuji a věřím, že se nepřátelské vztahy mezi Němci a Čechy v budoucnu již opakovat nebudou. Ovšem představa, že se v roce 1945 neměl odsun uskutečnit, je absurdní. Po všech hrůzách války Německem vyvolané a po zahájené již přípravě k likvidaci českého národa nepřicházela představa o dalším soužití s Němci jen pozvolna se nacistického fanatismu zbavujícími vůbec v úvahu. Zavádějící jsou i tvrzení o mnohých odsunutých nevinných Němcích. V posledních svobodných a tajných volbách v roce 1938 volilo více než devět z desíti Němců v pohraničí Henleinovu SdP, což byla Hitlerova pátá kolona, účinně napomáhající k rozbití Československa. Jen zcela nepatrné procento Němců zůstalo za války antifašisty. I těm jsme se ve svých publikacích věnovali a oceňovali jejich odbojovou činnost. Šlo však jen o nevelkou menšinu, na kterou se odsun nevztahoval. Jsem si také vědom toho, že při odsunu došlo i k jevům nežádoucím, souvisejícím ještě s pochopitelnou válečnou psychózou, nicméně nesrovnatelným s jim předcházejícími nacistickými zločiny.
Určitě máte Českolipsko procestované. Prozraďte mi nějaká svá oblíbená místa, ať mám inspiraci pro výlety.
Celé Českolipsko oplývá rozmanitými přírodními krásami od soustavy rybníků přes v pískovcových skalách vyhloubená údolí po zalesněné hory při severní hranici. Krásnou přírodu dotvářejí četné kulturní památky, které jako by z této krajiny přirozeně vyrůstaly, což se týká především dřevěné lidové architektury. Nechybí však např. ani díla významných barokních architektů, z nichž nejslavnější byl nepochybně Lukáš Hildebrandt, autor chrámu sv. Vavřince v Jablonném. Z nepřeberného množství pamětihodností se však těžko něco upřednostňuje. Pokud bych měl něco doporučit z mé oblíbené lidové architektury, tedy asi celé soubory obytných i hospodářských staveb ve Žďáru, Nosálově či Kryštofově údolí.
Mnohými jste považován za jednoho z favoritů naší ankety Osobnost Českolipska. Koho byste nejraději na pomyslných stupních vítězů nejraději viděl Vy?
Znám zde řadu osobností, které si zasluhují, aby byly zařazeny do ankety. Vyhýbám se však superlativům jako „největší“, „nejlepší“, v dnešních mediích velice oblíbeným. Myslím si totiž, že nelze mezi sebou porovnávat zasloužilé osobnosti z nesrovnatelných oborů činnosti. Dokonce i uvnitř téže profese bych raději volil označení „jeden z nejlepších“, nikoli „nejlepší“. Takže se s omluvou odpovědi vzdávám.
První část rozhovoru je zde.
--------------------
Mgr. Břetislav Vojtíšek (*1928) studoval na Filosofické fakultě Karlovy univerzity historii, prehistorii a filosofii, poté postgraduálně muzeologii, etnografii a historickou archeologii. V padesátých až osmdesátých letech pracoval jako odborný pracovník a ředitel v Okresním vlastivědném muzeu v České Lípě. Společně se svou manželkou Mgr. Marií Vojtíškovou, ředitelkou Okresního archivu, získal pro muzeum a archiv budovu bývalého kláštera jako nezbytný předpoklad pro další rozvoj obou těchto institucí. Je autorem několika stálých muzejních exposic a dlouhé řady tematických výstav, jimiž byla veřejnost seznamována s dílčími kapitolami regionální historie. K témuž cíli směřovala i činnost publikační s četnými popularizujícími novinovými články a řadou odborných statí i samostatných knih, přinášejících nové poznatky z badatelské práce (z větší části ve spoluautorství s M.Vojtíškovou). Svou muzejní práci po léta propojoval s dobrovolnou funkcí konzervátora památkové péče. V obou těchto funkcích zachránil mimo jiné před zkázou monumentální lidovou stavbu někdejší Vísecké rychty v Kravařích, v níž po její rekonstrukci instaloval jako pobočku českolipského muzea expozici severočeské lidové architektury.
Po roce 1989 již jako důchodce se ujal funkce městského kronikáře a stal se nejdéle působícím českolipským kronikářem v poválečném období. Za svou dlouholetou vlastivědnou činnost byl stejně jako jeho manželka Mgr. M. Vojtíšková oceněn udělením čestného občanství České Lípy.