Seriál Sanitka vytvořil o lékařích u záchranné služby řadu mýtů. Třeba si řada lidí myslí, že v sanitkách skončili proto, protože se nějak nepohodli na svých odděleních. Jak jste se k záchranné službě dostal Vy?
Můj nástup a začátek práce v záchranné službě byl mnohem prozaičtější. Tehdejší ředitel Okresního ústavu národního zdraví MUDr Rezek svolal v roce 1977 lékaře a direktivně určil: záchranku budou jezdit tito lékaři. Vyjmenoval několik mladších kolegů, mne mezi nimi. A tím to začalo. Já jsem u této profese vydržel třicet let.
Jak se Vám vlastně seriál líbil? Zobrazoval realitu?
Seriál je podle mne kultovním seriálem pro záchranáře, samozřejmě byl poplatný době, ve které vznikl. Měl ale v sobě mnoho krásných myšlenek, které lidem mimo oblast záchranné služby někdy moc neříkají. Popisoval vlastní vznik a rozvoj záchranné služby v Praze. Myslím, že realitu zobrazil v rámci technických možností České televize. Vždyť ústřední melodie seriálu je vyzváněcí znělkou na mobilech nejednoho dnešního záchranáře. A pokud jde o mě, vždy při jeho zhlédnutí v sobě cítím jakési vnitřní chvění a jsem hrdý na to, že jsem součástí záchranného týmu.
Bylo těžké si zvykat na přítomnost smrti a každodenní realitu devastujících zranění? Pokud se nepletu, jste původně pediatr. To je přece aspoň, co se týká pocitů, úplně jiná práce.
Máte pravdu, jsem dětským lékařem. Práce na záchranné službě je složitá a veřejností nedoceněná. Snad každý dovede jen kritizovat a stěžovat si - kde je ta záchranka, proč jim to tak trvá? - ale sám již v dalším okamžiku neumožní hladký průjezd sanitního vozu, neboť sám velmi důležitě spěchá. Život ohrožující stavy a smrt jsou velmi častými společníky záchranářů. Málokdo si uvědomí, že lékař ZS stojí sám jen se svými vědomostmi na silnici, v blátě, v zimě, v noci, nemá možnost provádět složitá laboratorní vyšetření, nemá skupinu konsiliárních vyšetření, nemá u sebe knihy atd. Je jen sám a sám, a sám se svými zkušenostmi se musí správně rozhodnout ve chvíli, které můj kamarád na ZS říká pikosekunda. K případům musíte přistoupit profesionálně a vlastní emoce si prožívá každý sám, každý po svém. Není pravda, že nás případy nechávají chladnými, jenom to nedáváme znát.
Díky zájmu tisku a vlastně čtenářů a diváků jste se stal mediálně značně známým. Jak vnímáte opojení lidí neštěstím? Je Vám to proti srsti nebo to prostě berete jako realitu, přirozenost?
Jak říká hloupý vtip, “neštěstí druhého potěší“. Zvědavost až krvelačnost jsou si blízké pojmy. Záleží na každém jedinci, jak byl vychován rodinou, záleží na vyspělosti společnosti, kde žije, a to pak utváří jeho chování na místě neštěstí. Z vlastní praxe mohu říci, že těch zvědavých je více než těch, kteří chtějí pomoci.
Mediální známost Vám v podstatě pomohla i do křesla zastupitele. Jak se v něm cítíte?
Jako sám voják v poli a samozřejmě jako „greenhorn“, který zatím jen sleduje a snaží se pochopit, poznat zákonitosti a taje komunální politiky. Je opravdu těžké se někdy dopracovat k jasným závěrům a mít možnost ovlivnit jedním hlasem některé procesy. To je velmi obtížné, často nemožné.
Zatím svým hlasováním v podstatě splýváte s ODS, ani do diskusí nijak nezasahujete. Byl a je to záměr?
Není, možná to tak vypadá. Diskuse by podle mě měla být k věci, možnost věc ovlivnit. Není mým zvykem jen diskutovat pro diskusi.
Chystáte se v budoucnu nějak výrazně zapsat do povědomí voličů třeba nějakým významným návrhem usnesení?
Zapsat se významným návrhem – těžko může tento můj návrh zastupitelstvo přijmout, je o tom mít chuť jít k volbám (i když ty budou až za pár let), nelze to lidem nařídit nějakým usnesením. Výsledek voleb je potom takový, jaký si jej občané sami připraví.
Vstoupil jste do radniční koalice jaksi zadarmo anebo jste si do koaliční smlouvy rovněž něco prosadil?
Oblastí, ve které se cítím zorientován, je oblast zdravotnictví a sociální problematiky. Do koaliční smlouvy se podařilo zařadit i bod týkající se integrace hendikepovaných občanů do společnosti a to považuji za úspěch.
Jak nesl vlastně lídr vašeho seskupení, Petr Pokorný, skutečnost, že jste ho při volbách přeskočil? Bavili jste se o tom?
Pan Pokorný je zkušený lídr teamu a ví, že i nosič vody (řečeno cyklistickou terminologií) může v etapě udělat dobrý výsledek.Volební pořadí nemělo na náš vztah žádný negativní dopad. A z mé strany stále čerpám z jeho zkušeností a mnoho problémů spolu diskutujeme
Stíháte kromě lékařské praxe a politiky ještě něco jiného? Prozraďte našim čtenářům nějaký svůj koníček, který Vám pomáhá relaxovat.
Čas a čas, ten fenomén. Nelze si jen stěžovat, že není, je potřeba si ho pro sebe udělat, jen tak najednou nezjistíte, že už vám zdraví neslouží, jste nemocný, a co je vám platné vysoké pracovní nasazení, fungující firma, když nejste zdráv. Relaxace je nezbytnou součástí lidského života a od vyššího věku nezbytností. Pokud chci „nabíjet baterky“, vezmu kolo a brázdím krásné okolí České Lípy, nasávám do sebe klid a pohodu našeho okraje.
Stejně jako volbami, tak i naší anketou Osobnost Českolipska procházíte s přehledem. Koho ale vy tipujete na celkového vítěze?
Tip jasný nemám, je to velmi ošidné, kritéria jsou obecná. Jak se rozhodovat? Někdo třeba uběhne maratón, to je pro mě velmi obdivuhodný výkon, kterého nikdy nebudu schopen. Někdo druhý tento výkon za nic nepovažuje, někdo má hluboké historické vědomosti… takže nevím.
---------------
Jaroslav Popelka se narodil 16.4. 1952 v Praze, dětství strávil v Krkonoších. Po dokončení základní školní docházky bylo jeho dalším krokem za vzděláním absolvování tehdejší všeobecně vzdělávací školy – dnešního gymnázia. V posledním školním roce, maturitním, mu zemřel otec. To bylo zlomovým momentem - na poslední chvíli se rozhodl pro studium medicíny. Po jejím absolvování v roce 1977 nastoupil do České Lípy, kde působí dodnes. Zvládání akutních stavů, nutnost rychlého rozhodnutí – to vše ho přivedlo ke specializaci v oboru urgentní medicíny. Péče o pacienty, péče o nemocné je jeho celoživotním posláním, které však nenechává mnoho času na koníčky. Mezi ně patří cyklistika, lyžování. Je ženatý, má tři děti.
