Největší výškový rozdíl zdoláme automobilem, který zaparkujeme u chaty Luž. Parkoviště je prostorné, přesto může být za ideálních povětrnostních podmínek problémem najít pro svého miláčka prostor.
Od rozcestí u chaty zamíříme po zelené značce rovnou do Německa. Zpočátku se budeme o životní prostor dělit s těmi, kteří dávají přednost sjezdovému lyžování, protože právě tudy vede cesta ke sjezdovce nad Horní Světlou. Svezeme se z kopečka k hraničnímu přechodu Horní Světlá – Waltersdorf.
Zde si můžeme dát malou pauzu, protože je tu doslova co číst. Začít můžeme maličko nacionalistickým textem u pomníku, jenž byl odhalen 20. září 2003 Československou obcí legionářskou – Jednotou z Mladé Boleslavi. Zkrátka už jsem jiná generace a toto neustálé vykopávání zrezivělé válečné sekery mi leze na nervy. Na druhou stranu je to zajímavé čtení. Z textu vyplývá, že to tady v roce 1938 byla krutá řežba.
„22. září 1938 odpoledne přitáhl přes německé území ke zdejšímu celnímu úřadu dav po zuby ozbrojených henleinovců. Hrstka příslušníků československé finanční stráže, jež stanici střežila, se musela před značnou přesilou stáhnout do Dolní Světlé … Ještě téhož dne se však družstva Stráže obrany státu ze 4. roty libereckého sboru připravila k odvetné akci …“
Nedaleko se nachází i německý pomník, který zase připomíná události z roku 1945.
K pobavení je německý rozcestník – fascinuje mě, jak Němci dokáží každou sebemenší přírodní zajímavost proměnit v turistickou atrakci a postavit vedle ní vyšperkovanou restauraci. To je to, co my stále neumíme.
Až se trochu zorientujeme v té záplavě tras, na jejichž vyznačení nestačí jen pro nás běžné čtyři barvy, vydáme se západním směrem po modré značce ve směru na Weberberg. Nebudu slibovat, že cesta je ideálně protažena, protože tomu je pokaždé jinak. Skútry jako v Krkonoších zde stopu neprojíždějí. Vystoupáme nad místní sjezdovku, za dobré viditelnosti nahlédneme až do nitra Saska. Pak už v lese zřejmě opět osamíme.
Studánka, závěje, stromy, šplhavci, to jsou takové ty „věci“, které nám zpříjemní stoupání. Jakmile jsme na vrcholu hřebene, můžeme si vybrat, zdali chceme pokračovat po české straně hranice, či raději po německé. Většinou bývá rušněji v Česku. Což může být výhoda v podobě protažené stopy, ale také nevýhoda ve stopě rozšlapané pěšími turisty.
Také je odsud konečně pořádně vidět samotná Luž, v posledních letech maličko zhyzděná zdviženými vysílači. Jsme-li již na české straně, můžeme se doklouzat až k rozcestí v místě zvaném Ptačinec, ale nikdo nám nebrání ani ve výstupu do serpentin Luže. Variant se nabízí skutečně mnoho. Cíl je však jasný – kafíčko, groček, pivečko v chatě na Luži.
