Nemám moc rád, když se dělají turistické atrakce z míst utrpení. Obzvlášť když jsou obklopeny stánky s občerstvením a více či méně vkusnými suvenýry. Na druhou stranu jsem nakonec rád, že jsem se do Terezína opět vypravil a mohl odpovídat na desítky otázek svých potomků. Některé byly naivně dětské, jiné byly bolestné a za některé bych jim nejraději dal pohlavek (to pro jejich cyničnost).
Každopádně podobný exkurz vyjde při využití rodinného vstupného na čtyři sta korun. Vstupenka platí nejen do Malé pevnosti, ale i do Muzea ghetta, které je umístěno v budově bývalé terezínské školy.
Děti se mnou už kdysi navštívily pevnost v Josefově, která je té terezínské velmi podobná, a tak jsme i výklad začali hodně ze široka. Rozhodně nejvíce je zaujala informace, že zde byl třeba vězněn i Gavrilo Princip, atentátník ze Sarajeva.
Po úvodní výstavě věnované předválečné historii pevnosti následuje prohlídka v doprovodu průvodkyně, která nás provede pod nápisem Arbeit macht frei do vězeňské části. Heslo bylo typické spíše pro koncentrační tábory lokalizované více na východ. Zdejší velitel Heinrich Jőckel se asi nechtěl nechat před svými kolegy zahanbit.
Velmi sugestivní jsou například cely, původně sloužící jako konírna, v nichž se tísnilo až sto vězňů. Koupelna, zároveň i prádelna a odvšivovárna. Samotky, vzorová holírna, která posloužila jen jako ukázka pro inspekci Červeného kříže v roce 1944. Popraviště, kde skončilo přibližně 250 vězňů, členů různých odbojových organizací, či vězňů, kteří se pokusili o útěk.
Jako protiklad života vězňů slouží Panský dvůr, kde bydlel velitel věznice, požární nádrž, v níž se koupaly děti dozorců, či kino, v němž se návštěvníkům promítá krátký film. Jeho část byla náhodně objevena až mnoho let po válce. Snímek byl zřejmě rovněž připraven pro Červený kříž. Ukazoval, jak spokojeně si Židé v ghettu žijí. Věnují se fotbálku, domácím pracím atp. Zkrátka takový Hitlerův dar vyvolenému národu, ráj na zemi.
Náladu si nezvedneme ani na výstavě výtvarného umění či válečné historie Malé pevnosti. Ale Terezín byl i místem odplaty. V nových ubikacích byla zřízena expozice, která se věnovala i utrpení Němců internovaných zde během odsunu v roce 1945. Především díky epidemii tyfu jich zde pravděpodobně zemřelo několik stovek. Tato expozice však byla zatopena jak v roce 2002, tak v době mé letošní návštěvy, takže předpokládám, že je na dalších pár let nedostupná.
Pobyt v Terezíně neslouží k navození víkendové pohody, ale jako místo vhodné k přemýšlení a pokoře.
