Dnes je 20. 09. 2024
svátek má Oleg

Drevněrusskij raspěv v České Lípě

Archiv

Martin Prokeš, ředitel festivalu, mi během týdne napsal, abychom je také za něco pohaněli a nepřeháněli to s chválou.


V neděli mi na filharmonicích běhal po zádech mráz (zde),  tentokrát nic. Umělecky byl výkon určitě na výši, to jsem poznal i já - diletant. Fascinovaly mě jak hloubky, tak výšky hlasů, i celkový "scénář" jednotlivých skladeb. Jen se mi nedařilo přilákat emoce tolik důležité pro celkový dojem. Čtyři sta lidí - diváků a posluchačů a před nimi profíci snažící se vytvořit atmosféru starého Ruska. Zavíral jsem oči a pokoušel jsem se přenést do dřevěného kostelíku někde za Moskvou. Jenže jak jsem mrknul, už jsem byl zase v tom nabubřelém baroku plném andělíčkových serepetiček. Měl jsem stejný pocit, jako bych si koupil v prodejně pohlednice z celého světa, vlepoval si je do cestovního deníku a vyprávěl, jak je v těch zemích hezky. Opět se mi vracely vzpomínky na Rumunsko, kde jsme v Eibentálu šli na mši s našimi domácími. Můj syn se ke mně křečovitě mačkal a ptal se mě, jestli je to nějaká sekta. Sedláci možná nezpívali tak čistě, ale mráz mi běhal po zádech neustále. My jsme byli jedinými cizími elementy v tom prostředí nabitém vírou a skutečností. Včera v kostele těch cizích elementů už bylo moc.



Na druhou stranu, cestou do baziliky Všech svatých jsem uvažoval, jaké máme štěstí, že nám Prokešcompany servíruje všechny ty laskominy na jednom talíři. Mrzí mě, že teď budu týden mimo Českou Lípu a nebudu moci dále ochutnávat z hudebně prostřeného stolu. Já, kterému by možná do konce života stačily bigbítové kapely využívající pestrosti tří akordů.



Rusové zpívali déle než hodinu a půl. Program proložili přestávkou a na závěr přidali ještě tři ruské lidové písně. Ty věnovali starostce a hejtmanovi, které jsem však nikde neviděl (seděl jsem vzadu). Asi i z mého textu je zřejmé, že koncert byl prožitkovou věcí. Těžko jste si mohli notovat a poklepávat nohou, ale zřejmě každý z přítomných si o něčem hluboce svém dumal. Jak už to u liturgické hudby bývá, ty dvě hodiny v bazilice se staly časem tráveným mimo dosah obrazovky, klávesnice, válečku na nudle či vrtačky. Byl to čas umožňující toku myšlenek, aby se trochu více zmeandroval a pak (třeba) zase napřímil.



Během odpoledne vydáme i fotožurnál.