Přestože vlastně žádná zima nebyla, přichází jaro a s ním tradiční diskuse o pořádku ve městě. Vydatně k ní přispívá vedení města. Třeba tím, že až na konci kalendářní zimy přichází s nařízením, jak uklízet sníh. (Možná by stálo zato popřemýšlet, jestli teď nenasypat do Dubice pár metráků síranu hlinitého, v červnu bude jako tradičně pozdě bycha a sinice honit.) Hledal jsem zmíněné nařízení na stránkách města a nenašel ho. Přijde mi ale laciné autory městských stránek kritizovat, protože jsem v hledání známý nešika.
Při čtení nařízení jsem si vzpomněl na své mládí, kdy mě táta občas budil před odchodem do práce, že už nestíhá, tak abych šel před barák uklidit sníh. A když to zvládnu, ať udělám kus i sousedce, které to už moc nechodí. Ne že bych z toho byl vydřenej, ale bral jsem to jako normální věc, přestože chodník samozřejmě náš nebyl. Město nám však poskytlo dlaždice a obrubníky. Taky nám mezi silnicí a chodníkem vysázelo jabloně, třešně, višně a lípy. My se o ně pak s láskou starali.
Na druhou stranu naše město, a teď už myslím Lípu, je na nás, na prosté občany, jak na cizí, tak proč by měl mít někdo vůli uklízet mu, co jeho jest. Taky je pravdou, že za mých mladých let nebylo tak módní se soudit kvůli každému prdu. Když nám sousedovic pes zadávil dvě slepice a kachnu, měli jsme my i sousedi pár dnů narvanej mrazák (jenom ten u ledničky, do revoluce jsme nehamounili), ale nevzpomínám si, že bychom se s někým soudili a přestávali ho zdravit.
U nás v českolipském domě jsme se nakonec rozhodli za úklid platit. Nedávno přiběhli synové, jestli by mohli sníh uklidit sami. Chvíli jsem rozvažoval a nakonec jim to zakázal. „To víš a pak se s námi bude někdo soudit, že tam sebou fláknul!“ Prostě už jsem zblbnul taky.
Ale stále se vracím k logice nařízení, které beztak svou filozofií vychází ze zákona. Ti pseudokonzervativci na radnici nás neustále přesvědčují o své podpoře soukromého vlastnictví a jiných pravicových ideálů a pak nám vnucují uklízet cizí majetek. Tak máme kapitalismus, nebo ještě feudalismus? Firmy se nám tady přece perou o to, kdo nám ten svinčík uklidí.
Všimněte si, jak elegantně jsem přešel k dalšímu bodu mé jarní úklidové agitace. Manželka jednou za rok sežene ještě s jedním chlápkem z baráku hrábě, košťata, pytle a vyzve slušné spolubydlící, aby pomohli s úklidem po neslušných spolubydlících, kteří řeší vynášení odpadků jejich vysypáváním z balkonu.
Předvčírem ji málem kleplo, když při příchodu domů zhlédla manévry zaměstnanců Maria Pedersena vyvážejících kontejnery. Nejen že většinu odpadků zanechali stejně jako minulý týden na místě, navíc otáčeli své několikatunové vozidlo přímo na trávníku. Byl podvečer, takže fotky nejsou nic moc, ale snad jako doklad stačí. Na obranu popelářů – kontejnerářů musím napsat, že obvykle před kontejnery parkují auta, často i to mé (prostě se mi na balkon nevejde), takže je musím obdivovat, jak i přesto odpadky vyvážejí. Tentokrát tam však stálo jen jediné. Také se musí ocenit snaha (ne úplně úspěšná) zacouvat do míst v trávníku, která jsou vyšlapána občany.
Co se to děje. Myslí si chlápci od Maria, že jim nic nehrozí, když město tak neúspěšně bojuje s jejich předchůdci od Remondisu?
A poslední ekologická. V pátek, včera a trochu i dnes nám stoupala čtenost, takže jsem pátral po příčině. Nalezl jsem ji ve zprávičce o japonských topolech (zde).
Když ve většině hledačů zadáte heslo japonský topol, s velkou pravděpodobností skončíte na i-novinách. Udělalo mi to radost nejen kvůli té zvýšené čtenosti (to sem můžu napsat Britney Spears, Langmannová nude či něco podobného), ale i kvůli zájmu o topoly. Dobrá věc a mluvčí kraje jí dokázali udělat pěknou mediální podporu.
Fotografie týdne
Nevím, jestli tohle je ta správná fotografie týdne. Původně jsem chtěl dát nějaký výlet, ale před chvílí mi věrná čtenářka poslala dokument z rušné noci. Ukázalo se, jak dobré je mít před domem kvalitní zeleň. Kdyby ji neměli, skončilo auto u někoho v obýváku.
K tématu je i dnešní anketa.
Hláška týdne
Máme dneska to výročí (Vítězný únor pro nepamětníky) a já si včera vzpomněl na Jarka Nohavicu, za nímž jsme v sedmnácti jezdili na koncerty. Jeho StBkauza je pro mě trošku fackou. Automaticky mi vyskočily následující Gellnerovy verše:
Všichni mi lhali, všichni mi lhali,
blázna si ze mě dělali.
Přede mnou citem se rozplývali
a za zády se mi vysmáli.
*
Básníci, učenci, žurnály lhali po léta,
za nos mne vodíce.
Muži mi lhali a ženy mi lhaly,
ženy ty lhaly mi nejvíce.
(Uvažoval jsem, že ten poslední verš vyhodím, aby to nevyznělo jinak, než jsem zamýšlel. Jenže se mi text bez něj nelíbí. Pro majitelé dlouhých vedení: o ženy mi nešlo.)