Dnes je 21. 09. 2024
svátek má Matouš

46/2007

Archiv

Podobným způsobem jako v České Lípě fungují i-noviny, funguje v Mimoni server www.mimon.cz. Zatím funguje. Pepovi Koláříkovi už docházely síly, a tak se chystal jeho činnost na konci roku omezit. Nakonec však k omezení došlo už nyní. Poslední kapku ve svém prohlášení popsal takto:



Jednou ze zásad demokracie je svoboda projevu. Ta však má svoje zákonem stanovená pravidla a tato pravidla někteří ze čtenářů www.mimon.cz naprosto neuznávali, porušovali je. Svoboda projevu zaručuje každému svobodně a bez cenzury se vyjadřovat ke všem věcem, zaručuje právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem. Každý má právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi.
Svoboda projevu není v praxi absolutní. V různých zemích je různě regulována. V Česku je například zakázána podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka.



Přestože jsem se snažil a namátkou mazal některé příspěvky, které porušovaly tyto zásady, nebylo v mých silách vše uhlídat.



Rozhodl jsem se proto zrušit komentáře pod články a všech cca 10 tis. příspěvků za skoro tři roky vymazat. Komentáře jsou tedy nenávratně pryč, což mne docela mrzí, ale bohužel to jinak nebylo možné. Jsem přesvědčen, že řadě lidí to udělá radost. Mohl bych namátkou jmenovat, leč nebudu, neboť jste inteligentní a domyslíte si sami.



O to víc však mne mrzí, že se o to vlastně přičinil jeden z nás, z Mimoňáků. A ještě k tomu ten, kterého dobře znám a který měl velmi vážný zájem ode mne tuto doménu odkoupit a pokračovat dál ve stejném duchu.



Bohužel si s ním o tomto problému nemohu osobně popovídat, neboť je v současné době delší dobu v dalekém zahraničí a já s ním kontakty přerušil. Doménu mu samozřejmě už neprodám ani náhodou. Jmenovat ho zde nehodlám, je mi odporné jeho jméno napsat na klávesnici. Stopy jeho přítomnosti na tomto webu jsem smazal.


Celé prohlášení je zde.



Tím nejmenovaným Mimoňákem je samozřejmě Jindra Krous, který v současnosti pobývá v Argentině. Spor se týká rasistických či spíše xenofobních příspěvků. Osobně je mi toho sporu líto jak kvůli serveru, na kterém jsem si rád četl, tak kvůli oběma aktérům. Lehce jsem si chatoval s oběma a sám nevím, na čí straně je pravda. Jindra vidí věci z pozice světoběžníka, který i v Americe pracuje s menšinami, a některé věci vnímá jinak než třeba já, který se takřka každotýdenně setkávám s problémy s naší severskou romskou menšinou (naposledy se nám například nastěhovali do zrekonstruované pingpongárny, přestože u nás v domě nebydlí). Pepa vzal Jindrovu snahu vypořádat se třebas i právně s rasisty příliš osobně.



Co se týká našich novin, překvapila mě obrovská diskuse ke zveřejněným dopisům pana Rýpara (zde) a paní Stehlíkové (zde). Až jsem se toho zalekl. Ocenil jsem paní Stehlíkovou, že byla ochotná k problému se veřejně vyjádřit. Vždyť v našem městě to zase tak velkým zvykem ze strany zastupitelů a úředníků není. Použila sice suchý úřednický styl,  odpověděla však věcně. Do problému nevidím, proto jsem se ani nepokoušel o nějaký svůj vlastní komentář. To si mohou dovolit profesionální novináři, kteří mají čas se kauzou zabývat hlouběji. Názorově nejbližší mi byl následující příspěvek nepodepsaného čtenáře:


…Jsou to ti, kteří chtějí podpořit p. Stehlíkovou, která napsala čistě věcné, úřední zcela emocí zbavené vyjádření ke stížnosti p. Rýpara. Pravdou je, že její odpověď je chladná, prostě dle pravidel úřednických. To samozřejmě nemůžeme vytknout, třebaže trochu lidského faktoru (a nejen co se týká obrany své osoby) by v odpovědi neuškodilo. Na druhou stranu, přečteme-li si dopis stěžovatele, docela mne zamrazí a upřímně, stížnost je natolik emotivní a nenávistná, až vzbuzuje nejen rozpaky, ale i pochybnosti. Nechci se zastávat ani p. Rýpara ani p. Stehlíkové. Já pouze vím, že ředitelé, vedoucí ...všech státních zařízení mají situaci nesmírně těžkou, a ačkoli by třeba rádi vyhověli z lidského hlediska, svazují je nesmyslná pravidla a vyhlášky a neustále jim hrozí pokuta či vyhazov i za sebemenší prohřešky. Však vzpomeňte na ředitele umělecké školy, kterak chtěl vyhovět potřebám školy, BEZ DOVOLENÍ zakoupil piano (nebo klavír) a jak to potom dopadlo. Údajně v tom byl nějaký politický podtext... jenže kdyby se takhle vše rozebíralo... Abychom se mohli skutečně vyjádřit k dané situaci, museli bychom opravdu znát, jak se věci mají, a půjde tam z nás někdo, aby to zjistil?



Dnešní anketa pod reklamami je právě k tomuto tématu.



V pátek jsem měl příjemný zážitek ze setkání s Tomášem Krausem, mistrem světa v nové olympijské disciplíně nazvané skikross. O rozhovor s ním stála jedna místní společnost do svého firemního magazínu. Myslel jsem, že do restaurace vstoupí namyšlený frajer, pro kterého jsou novináři jen obtížný hmyz. Vyklubal se z něj však úplně normální kluk, který toho jen trochu více zažil. Kromě lyžování jsme se bavili i o jeho studiích v Liberci či počítačích. Byl hrozně nadšený, když mi mohl ukázat vychytávky, které umí jeho Apple.



Radost mi v týdnu udělalo i oznámení, že kniha Útěk z afrického pekla, kterou jsem psal společně s Bárou Koudelkovou, vystoupala v žebříčcích prodejnosti do první desítky. Hned se ozval nakladatel, že chce pokračování – do února. Kromě toho, že se nyní vytahuju, děsím se, jak u toho stihnu všechny ty plánované rozhovory s našimi českolipskými osobnostmi. Naštěstí jsem stále v předstihu, vlastně až skoro do Vánoc. Nově se můžete proklikat například k rozhovoru s Břetislavem Vojtíškem (zde). V nejbližších dnech dokončím rozhovor se zákupským kronikářem a mým prvním ředitelem Jirkou Šimkem.



Velkým zklamáním pro mě byl středeční koncert Ivana Hlase. Kvůli malému zájmu Českolipanů se přesunul do klubu Autonomie a i v něm posluchači zaplnili jen první dvě řady židlí. Ivan Hlas a jeho spoluhráči byli přesto skvělí. Dobrý byl zvuk, hezké byly vzpomínky na lepší časy (myslím, co se týká zájmu o kvalitní hudbu). Snad až na Aranku zazněly všechny hity a nádavkem pár novinek. Obdivoval jsem nasazení muzikantů, který prázdný sál jako by nevnímali a snad by hráli stejně nakažlivě i pro jednoho diváka. Přesto bych tím jediným divákem nechtěl být ani na své narozeniny.



Pátečním koncertem v libereckém divadle F. X. Šaldy skončil letošní festival Lípa musica. Já sice nebyl, ale cestu do Liberce si neodepřeli moji tchánovi. A jejich spokojenost je vždy dobrým indikátorem. Obzvlášť tchán si většinou nebere servítky a je mu jedno, co kde píší kritici. Pokud přizná, že v divadle klimbnul, bylo skutečně vhodné jen pro fajnšmekry. Pokud k představení řekne více než tři věty, bylo škoda, že jsem si ho nechal ujít. A o koncertě Štefana Margity těch vět řekl určitě více. Mluvil o úvodním proslovu organizátorů i Petra Skokana, o mladé bulharské sopranistce či samotném libereckém divadle. Volných míst zůstalo skutečně málo a na těch obsazených poznal některé další Českolipany.



Na závěr několik fotografií. Jako tradičně jsme na gymnáziu pořádali Studentské odpoledne u příležitosti Dne studentstva. Už ho chválila kolegyně Naďa Kadlecová (zde), tak já přidám už jen pár snímků, které jsem stihl udělat, než mi došla baterka.








Nejhezčí dnešní fotka je od Evžena Millera. Květnatec Archerův (Anthurus archeri), vzácná houba, byla zmíněna v rozhovoru s panem Honců (zde). Nyní aspoň budeme vědět, jak vypadá. Nesbírat, jen obdivovat!